Veterány mezi veterány, i tak by se dala popsat výstava obrazů Věry Hejdová nazvaná Umění a Elegance Karoserie / Art and Elegance of Car Bodywork. Tentokrát však ne ve výstavním sále Městské galerie, ale přímo mezi exponáty Muzea českého karosářství. Bezprostředně po červnové vernisáži následoval program v sále galerie, kde firma Iveco v rámci oslav svého 120. výročí založení Josefem Sodomkou představila nový filmový dokument a knihu.
O tom, být malířkou, byla Věra Hejdová, která žije a tvoří v Uhřičicích u Kojetína, vnitřně rozhodnuta již od dětství. Ačkoliv vystudovala stavební, nikoliv uměleckou školu, touha profesionálně malovat ji neopustila. Výtvarné techniky, znalosti a dovednosti si osvojila jako autodidaktik. Zpočátku tvořila pastelkami a pastely. Na podzim roku 2004 však došlo k zásadnímu zlomu v její tvorbě. Vzala na radu svých přátel do ruky štětec a začala malovat olejovými barvami. Náměty pro své obrazy nachází zejména v architektuře a přírodě, květinách, zvířatech, portrétech a v poslední době i v historických autech.
Malujete už od školních let, ale na historická vozidla jste se zaměřila až mnohem později. Kdy to bylo a proč právě tento motiv, který není pro ženu příliš typický?
Díky manželovi se pohybuji už několik let mezi milovníky krásných historických vozů. Tím byl jen krůček k tomu, abych je začala malovat. První obraz vznikl na základě snu mého manžela v roce 2004. Toužil totiž po „šilhavce“ (Tatra 2–603). Tak jsem mu ji namalovala a má ji ve své pracovně dodnes, i když skutečná se už renovuje.
Líbí se vám veterány, jste technicky nadaná? Jak jde dohromady umění s vaší profesí stavařky?
Mohu říct, že jsem technicky nadaná, ani čísla mi nejsou cizí. Umění a stavařina? Jde to nádherně dohromady. Maluji ráda nádherné staré domy, uličky, různá zákoutí nebo jen starou zeď, která je poznamenaná časem. K tomu potřebujete znát perspektivu... Ale to je jen jedna souvislost mezi uměním a stavařinou.
Váš ateliér se jmenuje Oldtimer-art, máte tedy vztah ke starým věcem?
Ke starým věcem mám vřelý vztah. V Brně mám spolu s dcerami galerii „Omšelá elegance“, kde mám své obrazy a dcera renovovaný nábytek…
Kdybyste si měla vybrat mezi historickým vozem a současným „nabušeným“ autem, které by zvítězilo a proč?
Na to se dost těžce odpovídá. „Nabušené“ auto potřebuji k běžnému životu – přemístit se z bodu A do bodu B. Historické autíčko – to je zážitek, pohoda, nikam nespěcháte, a jestli dojedete z bodu A do bodu B? Nikdy nevíte... a přesto si to užíváte!
Čím ve skutečnosti jezdíte? A máte nějaké vysněné auto?
Mám Renault Scénic RX4 a nedám na něho dopustit.
Je o vás známo, že na každou výstavu malujete nový obraz, co připravujete do Vysokého Mýta?
I sem, do Vysokého Mýta, budu mít nové obrazy, ale neprozradím...
Pro vaši tvorbu je typické, že používáte pouze čtyři barvy, červenou, modrou, žlutou a bílou. Z jakého důvodu?
To přišlo „samo“, v přírodě se vše skládá z tohoto základního spektra... A také je to pro mě velká výhoda, že nemusím přemýšlet, která barva mi zrovna chybí...
Malujete kromě aut i něco jiného?
Maluji i jiné náměty jako krajiny, architekturu, květiny a portréty, i pro děti omalovánky... Baví mě propojovat tyto náměty, protože autíčka si většinou nafotím někde v muzeu nebo na veteránských akcí, kde to pozadí není nic moc. Pak vznikne obraz, kde je nádherná krajina, kde vynikne krása autíčka - toho historického...